Noční můra s osmi nohama: Pavouk, který vás bude děsit i ve dne

Pavoukovci, ne pavouci

Solifugy jsou fascinující tvorové, které si lidé často pletou s pavouky, ale ve skutečnosti tvoří svou vlastní skupinu pavoukovců. Když se na ně podíváte zblízka, všimnete si, že mají jen dvě oči na malém kopečku v přední části těla, zatímco pavouci jich mají osm. Tohle speciální umístění očí jim pomáhá lépe vnímat okolní svět. Co vás určitě zaujme na první pohled, jsou jejich impozantní kusadla, díky kterým zvládnou ulovit i mnohem větší kořist. Běžně se živí různými brouky, pavouky a dalšími drobnými živočichy, které najdou ve svém okolí. I když můžou na první pohled vypadat děsivě, není třeba se jich bát - člověku neublíží. Nemají žádný jed a jejich kousnutí, přestože může trochu bolet, není nijak nebezpečné.

V tropických a subtropických oblastech

V tropických a subtropických oblastech můžeme obdivovat fascinující svět solifug a jejich příbuzných. Tyto pozoruhodné bytosti prospívají v horkém a suchém podnebí, kde dorůstají působivých velikostí a vytvářejí početné kolonie. Solifugy, známé svou rychlostí a loveckými schopnostmi, se pohybují převážně v noci po písčitém povrchu, kde aktivně loví svou kořist. Jejich blízcí příbuzní pavouci naopak tráví čas vytvářením složitých pavučin mezi vegetací, které slouží jako dokonalé pasti na hmyz. Tito pozoruhodní tvorové jsou nedílnou součástí místního ekosystému - slouží jako účinní predátoři regulující populace hmyzu, zároveň však představují důležitý zdroj potravy pro větší živočichy.

Děsivá pověst, nezasloužená

Solifugy často vzbuzují u lidí strach a paniku, i když jim někdo říká „velbloudí pavouci. Jejich vzhled s výraznými kusadly a bleskurychlé pohyby působí jako z hororu. Ale věřte nebo ne, solifugy vlastně vůbec nepatří mezi pavoukovce jako jejich příbuzní pavouci. Nemůžou nás ani otrávit, protože prostě nemají čím - chybí jim jedové žlázy. V přírodě se živí hlavně hmyzem a drobnými živočichy, které loví pomocí svých mohutných kusadel. Jejich špatná pověst je proto úplně zbytečná a vznikla jen kvůli tomu, že je lidé neznají. Naopak pavouci, kteří jsou skutečnými pavoukovci, jedové žlázy mají. U nás v Česku jsou ale většinou naprosto neškodní a jed používají jen k lovu potravy. Jen výjimečně můžeme narazit na druhy, jejichž kousnutí by mohlo vyvolat alergii. Prostě není všechno strašidelné nutně nebezpečné.

Noční lovci hmyzu a drobných živočichů

V temnotě noci ožívají tvorové, pro které by denní lov byl příliš náročný. Mezi těmito nočními lovci vyniká pozoruhodná skupina solifug, které někteří nesprávně zaměňují s pavouky. Tihle draví běžci se pyšní mohutnými klepítky, jimiž bez milosti loví hmyz, pavouky a další drobnou kořist. Solifugy jsou skutečnými mistry rychlosti a obratnosti - šplhají bez problémů i po kolmých stěnách. Na rozdíl od svých vzdálených příbuzných pavouků si nestaví žádné sítě, ale svou kořist aktivně pronásledují. Pavouci, ti zkušení tvůrci hedvábných pastí, také patří k nočním predátorům. Většina druhů pavouků vyráží na lov právě pod rouškou tmy, kdy jejich sítě zachytávají nic netušící hmyz.

Srovnání: Solifuga vs. Pavouk

Vlastnost	Solifuga	Pavouk
Tělní segmenty	Hlavohruď a zadeček	Hlavohruď a zadeček
Počet nohou	8	8
Tvorba pavučin	Ne	Většinou ano
Jedovatost	Ne	Některé druhy

Silné klepítka, rychý běh

Když se řekne solifuga, většina lidí si představí pavouka, ale pravda je jiná. Jde o zvláštní skupinu živočichů z řádu klepítkatců, která se od pavouků v lecčems liší. Zatímco pavouci mají jedové žlázy a osm nohou, solifugy jsou vybaveny jinak. Jejich hlavní zbraní jsou mohutná klepítka, která používají k drcení své kořisti - nepotřebují k lovu žádný jed. Tato impozantní klepítka, často větší než jejich hlavová část, jim pomáhají lovit různé druhy hmyzu, pavouky a dokonce i malé ještěrky. Co je na solifugách opravdu pozoruhodné, je jejich neuvěřitelná rychlost a obratnost. Dokážou se pohybovat rychlostí až 16 kilometrů za hodinu, což z nich dělá jedny z nejrychlejších bezobratlých vůbec. Díky této rychlosti a své neutuchající chuti k jídlu jsou skutečnými vládci pouští a suchých oblastí, kde žijí.

Žádné jedové žlázy

Solifugy jsou fascinující tvorové, které si lidé často pletou s pavouky, ale ve skutečnosti jde o úplně jinou skupinu pavoukovců. Možná vás překvapí, že na rozdíl od pavouků nemají vůbec žádné jedové žlázy. To je skvělá zpráva - nemusíte se bát, že by vás mohly otrávit. I když jejich mohutná klepítka vypadají děsivě a dokážou pořádně štípnout, jed v nich nenajdete. Takže příště, když nějakou solifugu potkáte, není důvod k panice. Jsou to vlastně docela neškodní tvorové, kterým se zbytečně přisuzuje špatná pověst.

Obrana: syčení a obranný postoj

Když porovnáme solifugy s pavouky, na první pohled se možná zdají být příbuzní, ale jejich obranné strategie jsou úplně jiné. Solifugy, kterým se lidově říká velbloudí pavouci, si v přírodě vystačí se svou působivou velikostí a neskutečnou silou. Když se cítí v ohrožení, zaujmou typický obranný postoj - nadzvednou přední část těla a široce rozevřou svá mohutná kusadla, připravené k okamžitému protiútoku. Navíc dokážou vytvářet pořádně hlasité syčení tím, že o sebe třou svá klepítka. Tenhle zvuk je tak pronikavý, že dokáže odradit i mnohem větší predátory. To pavouci volí úplně jinou taktiku - radši se schovají nebo spolehnou na své maskování. A když už nemají na výběr, buď vezmou nohy na ramena, nebo se brání kousnutím a vpustí do rány svůj jed.

Solifuga není pavouk, i když mu je podobný. Patří mezi pavoukovce, ale tvoří samostatný řád.

Radomír Dvořáček

Zajímavý objekt pro biology

Když se podíváte na solifugy a pavouky, možná vás napadne, že jsou si docela podobní. Ve skutečnosti je mezi nimi spousta zajímavých rozdílů. I když oba patří mezi pavoukovce, jejich vývoj šel už před stovkami milionů let každý svou vlastní cestou. To se projevilo v tom, jak dnes vypadají a jak se chovají. Pavouci jsou známí tím, že si stavějí sítě a mají jed, kdežto solifugy mají zase pořádně velká kusadla a umí neuvěřitelně rychle běhat. Každý z nich si našel svůj způsob, jak přežít - pavouci číhají na kořist v sítích, zatímco solifugy ji aktivně honí. Díky tomu, jak jsou rozdílní, můžeme lépe porozumět tomu, jak se pavoukovci během evoluce přizpůsobovali různým způsobům života.