Tajemný život zajíce polního odhalen!

Zajíc polní: Přehled

Ušatý obyvatel našich polí a luk, zajíc polní, patří k nezaměnitelným tvorům české krajiny. Poznáte ho podle typických dlouhých uší a mohutných zadních běhů, díky kterým dokáže bleskově zmizet před nebezpečím. Jeho kožich se během roku mění - v létě ho potkáte v hnědém kabátku, zatímco v zimě nosí světlejší, šedohnědý. Tento samotář vyrází za potravou hlavně když se stmívá a v noci. Pochutnává si na různých rostlinách, trávě a bylinách, v zimě pak přikusuje i kůru stromů a keřů. Se svými druhy se potkává jen v době páření. Zaječí máma přivádí na svět několikrát do roka dvě až pět mláďat, která jsou už od narození pěkně připravená do života - vidí a mají srst. V přírodě má zajíc důležitou roli, je potravou pro lišky, kuny a dravé ptáky včetně sov. U nás sice patří mezi lovnou zvěř, ale v posledních desetiletích ho potkáváme čím dál méně. Může za to hlavně současné zemědělství, mizející přirozené prostředí a různé nemoci. Aby se zajícům dařilo lépe, potřebují pestrou krajinu, kde najdou jak úkryt, tak dostatek potravy.

Vzhled a charakteristika

Zajíc polní patří k našim nejznámějším divokým zvířatům. Tenhle ušatý běžec může vážit až 6 kilo a natáhnout se do délky 70 centimetrů. Jeho štíhlé tělo s mohutnými zadními běhy mu dává úžasnou rychlost - když potřebuje, umí vystřelit jako šíp a pádit rychlostí až 70 kilometrů v hodině. Krásná rezavohnědá srst mu perfektně slouží jako maskování v polích a na loukách. Na břiše má světlejší kožíšek a když utíká, nejde přehlédnout jeho krátký bílý ocásek. Jeho typické dlouhé uši nejsou jen na poslouchání sebemenších šramotů, ale pomáhají mu i s udržováním tělesné teploty. Zajíc je hlavně noční tvor - za potravou vyráží když se začne stmívat. Pochutnává si na rostlinách, nejvíc mu chutnají trávy, byliny a různé plody.

Zajíc polní je mistrem v běhu na krátkou vzdálenost. Jeho silné zadní nohy mu umožňují dělat dlouhé skoky a kličkovat, aby unikl predátorům.

Radomír Dvořák

Rozšíření a stanoviště

Zajíc polní je neobyčejně přizpůsobivý tvor, který se zabydlel v nejrůznějších typech prostředí. Nejraději má volnou krajinu s rozlehlými lány, rozkvetlými loukami a pastvinami, kde snadno najde jak potravu, tak bezpečný úkryt. Běžně ho můžeme zahlédnout i v lesních okrajích, remízcích nebo na kraji vesnic. Tento šikovný ušák se naučil žít i v těsném sousedství s lidmi a často ho potkáme na polích či v zahradách. Jeho domovem je prakticky celá Evropa, kromě drsného severu Skandinávie a Irska. Najdeme ho také v Asii a severní části Afriky. U nás v Česku je zajíc polní skutečně jako doma - běžně se s ním setkáme po celé zemi, od nížin až po hory.

Potrava a způsob života

Ušák polní patří mezi naše známé býložravce. Co má rád k jídlu se mění podle toho, jaké je zrovna roční období. Když přijde jaro a léto, s chutí spásá šťavnaté rostlinky, trávu a plodiny na polích. Často ho zahlédneme, jak si pochutnává na jetelových a řepkových lánech nebo si vychutnává vojtěšku. S příchodem podzimu se zaměřuje hlavně na různá semínka a plody, které objeví v okolí. Zimní měsíce jsou pro něj nejnáročnější - když je nouze o potravu, musí se spokojit s okusováním kůry stromů a křovin. Tihle chlupatí kamarádi jsou nejaktivnější za tmy, to je ta pravá doba vyrazit na hostinu. Přes den raději odpočívají schovaní v pelíšku nebo mezi hustým porostem, kde jsou v bezpečí před dravci.

Rozmnožování a péče o mláďata

Zajíc polní patří k našim nejznámějším obyvatelům polí a luk. Tento ušatý běžec se vyznačuje pozoruhodnou schopností přivádět na svět nové potomky. Už v chladném únoru začíná období páření, kterému myslivci říkají honcování, a pokračuje až do konce léta. Zaječka může vrhnout mláďata i čtyřikrát do roka, pokaždé dva až pět zajíčků. Po šesti týdnech březosti přicházejí na svět malí zajíčci, kteří jsou na rozdíl od králíků hned od narození ochlupení a vidí. Dokonce se umí sami pohybovat, což je pro jejich přežití v přírodě nesmírně důležité. Zaječka své potomky kojí pouze jednou za den, obvykle když se začne stmívat, a to zhruba měsíc. Pak už se musí malí zajíčci o sebe postarat sami. Naštěstí rychle rostou a už příští rok jsou schopní mít vlastní mladé. Právě díky tomu se zajícům daří udržet své počty, i když jim život komplikují dravci a ubývající vhodná krajina.

Predátoři a hrozby

Zajíc polní, tenhle nenápadný obyvatel našich polí a luk, to nemá vůbec jednoduché. Každý den musí být ve střehu, protože kolem číhá spousta nepřátel. Lišky ho vyhlížejí ze křoví, kuny a lasičky se plíží v trávě a nahoře nad ním krouží dravci - jestřábi a káňata jsou vždycky připraveni zaútočit. Ať už je zajíc mladý nebo starý, pořád musí být ve střehu. A když se přiblíží k vesnici nebo městu, číhají na něj i psi a kočky. Ale není to jenom zvěř, co našim zajícům komplikuje život. My lidi jim taky příliš nepomáháme. Velká pole bez remízků, chemické postřiky a rušné silnice - to všechno zajícům škodí. Jestli chceme, aby tenhle typický obyvatel naší krajiny nevymizel, musíme mu pomoct. Vždyť zajíc k našim polím a lukám patří odjakživa.

Zajíc a člověk

Zajíc polní provází lidstvo už od pradávných dob. Naši předkové ho lovili pro chutné maso a teplý kožich. V současnosti máme k zajícům rozporuplný vztah. Někteří zemědělci je považují za škodnou, která jim ničí úrodu na polích. Jiní v nich vidí symbol jarního probuzení přírody a váží si jich jako lovné zvěře.

Porovnání zajíce polního s králíkem domácím

Vlastnost	Zajíc polní	Králík domácí
Délka těla (dospělý jedinec)	50-70 cm	20-50 cm
Váha (dospělý jedinec)	2-5 kg	1-2 kg
Délka uší	Dlouhé, přesahují délku hlavy	Krátké nebo dlouhé dle plemene
Zbarvení	Žlutohnědé až šedohnědé	Různé dle plemene
Způsob života	Samotářský, aktivní ve dne i v noci	Společenský, aktivní převážně za soumraku

Zajíc polní se skvěle adaptoval na život v blízkosti lidských sídel. Často se zabydlí v městských parcích nebo na zahradách, kde má dost jídla a nikdo ho neruší. Není proto divu, že na zajíce narazíte i uprostřed města. I když se s námi naučil žít bok po boku, zůstává divokým tvorem, kterému musíme projevovat náležitou úctu.

Zajímavosti o zajíci polním

Ušák z našich polí, jak se zajíci často přezdívá, je skutečně pozoruhodné zvíře. Překvapivě nepatří mezi hlodavce, jak si mnozí myslí, ale do samostatné skupiny zajícovců. Když běží po poli, dokáže vystřelit rychlostí až sedmdesát kilometrů v hodině - to z něj dělá pravého sprintera naší přírody. Příroda ho vybavila skvěle - jeho uši zachytí i ten nejjemnější šramot a oči má posazené tak šikovně, že vidí skoro všude kolem sebe. Přímo před čumákem má sice slepé místo, ale to mu vůbec nevadí - spoléhá se na svůj vytříbený čenich a citlivé vousky. Tenhle obyvatel polí a luk si pochutnává hlavně na trávě, různých bylinkách a pupenech. Když přijde tuhá zima, začne okusovat i kůru stromů a keřů, aby přežil. Zaječí máma může mít během roku až tři vrhy, pokaždé s dvěma až pěti zajíčky. Ti přicházejí na svět už pěkně chlupatí, s otevřenýma očima, a za pár týdnů už se o sebe dokážou postarat sami.